Šifra mistra Leobarta

Vydal jsem novou knihu Šifra mistra Leobarta, která okamžitě vzbudila ohlas. To není nic neobvyklého, mé knihy jsou většinou na špičce žebříčku prodejnosti ještě než vyjdou, ale tato vzbudila i negativní reakce! Představitelé papuánské církevní organizace Bhu-gfu (Boží ponožky) ostře protestovali proti mnou zveřejněným faktům. Ale proč? Je to napínavá detektivka, ve které vyjde najevo, že zmíněný papuánský bůh měl syna Josého, který se nikdy neoženil. A to je tak pobouřilo. Podle jejich svatého písma se José, který hlásal písmo se svými 13 učednicemi, oženil a měl třicetři dětí, dokud ho ve 33 letech nesnědl krokodýl, když zrazen svou učednicí Judáškou zapadl do bažiny. Představa, že by to byl svobodný mládenec je pro ně nemyslitelná. Já jsem se ale rozhodl, že pravda musí vyjít najevo! Nepřístupné archivy Bhu-gfu obsahují svitky s informacemi, které to potvrzují.
Každopádně, po celém světě vzbudil román ostré hádky a debaty... Jedni si kladou otázku "co když je to pravda?", druzí mi věří a další mou knihu prohlásili za kacířskou. Knížku zkupují po miliónech, tiskárny nwstačí dotiskávat a Hollywood už koupil autorská práva na zfilmování.

A jaký je vlastně děj knihy?
Profesor Longdong, vyučující tělocvik na Oxfordu, je při svém přednáškovém turné "Cvič a budeš zdráv" po Evropě. Ovšem v Moskvě je povolán, aby asistoval při rozluštění záhadné vraždy v Ermitáži, při které byl nalezen správce Somniorovič mrtev, obklopen záhadnými symboly, zabit pravděpodobně medicimbalem. Longdong brzy pochopí, že policie podezírá i jeho a s pomocí Somniorovičovy neteře Sophii Vasilijevny se vydá luštit tajemství Josého Papuánského, skrývající se v obrazech Edvarda Muncha... půjde o život! vyluští nakonec tajemnou šifru? jaké tajemství se skrývá v obrazech?!

Longdong vstoupil do rozlehlého sálu Ermitáže... a vzápětí strnul hrůzou. Ozařován malou policejné lampičkou ležel uprostřed místnosti na zádech Somniorovič... a byl úplně nahý, kromě šaškovského nosu, nasazeného na obličeji. Kolem něj bylo vlastní krví napsáno podivnými znaky nějaké poselství, říkající ай!ай! этого значит болило. Vedle profesora se najednou objevila štíhlá Sophia ve světle modré rubášce.
"Co myslíte, že znamenají ty tajemné znaky...?" optal se Longdong.
"Nevím... ještě jsem takové písmo neviděla..." odvětila Sophia. Podívala se blíže. "Ne! To není možné..."
"Co je?"
"Nechci se mýlit, ale myslím, že to je azbukou!"
"Ne! Jste si jistá? Kde by se v Ermitáži vzal nápis azbukou?!"
"Je to jasné. A říká to: Au, au, tohle teda bolelo."
Longdong svraštil čelo. Hádanky mu nikdy nešly. "Že by nějaká šifra?"
Sofia vážně přikývla. "Zřejmě... a kam to ukazuje tím prstem?" Kývla směrem k mrtvole, jejíž bledý ztuhlý prst ukazoval kamsi do tmy.
Longdong popošel blíže... a šokovaně zůstal civět na obraz, vysící na zdi. Lekníny od Moneta. Ale nevypadaly tak, jak normálně. Červenou křídou na nich bylo napsáno: "To jsem ale pech měl, že jsem tu sám křičet děl."
"Křičet?" zeptala se Sofia.
"Jistě!" plácl se tělocvikář do čela. "Přemýšlejte... chtěl nást navést k dalšímu obrazu...! Jaký obraz by to mohl být?"
"No... je tu obraz Sedlákův pech od Grigorovočeje, nebo Samota od Frodoroviče... počkejte! Výkřik od Muncha!"
Oba se rychle vydali za obrazem...